Po návštěvě Kumari nám zbývalo ještě půl dne a my se rozhodli ho využít k přesunu na jih, což pro nás byla zatím nejdelší vzdálenost v kuse. Do Colomba jsme se z Pinnawaly dostali relativně rychle, ale v Colombu jsme chytli večerní dopravní špičku. Celá cesta autobusem se tak protáhla o několik hodin a do Galle jsme dorazili až kolem desáté večer, kde pro nás odměnou byla pořádná sprcha. I když jsme opět rádi viděli ruch Colomba, během průjezdu jsme na sebe nabalili tolik špíny, že z nás tekla černá voda.

Ze začátku jsme nechápali, jak Srí Lanka, která je rozlohou menší než Česká republika, může mít přes 21 milionů obyvatel. V horách jsme ale viděli, jak lidi opravdu dokážou žít úplně všude, a tak i “městečko” Hatton mělo přes 100 000 obyvatel, což se dalo odhadnout už podle velikosti nádraží. Poprvé na Srí Lance jsme si připadali jako delegace, jelikož na nás u východu čekal náš hostitel s cedulí se jmény. Ten nás vzal, jak jinak než tuk-tukem, do našeho ubytování v nedaleké Dickoyi.

Horské městečko Haputale nás okamžitě oslovilo. Narozdíl od Elly jsou zde pouze lokální jídelny a pekařství či místní “mišmaš prodejny”, ve kterých seženete opravdu cokoliv.

Po relaxu v Arugam Bay jsme potřebovali zase nějaké dobrodružství, a tak jsme se vydali do hor. Za cílovou destinace jsme si zvolili Badullu, ale v půlce cesty jsme změnili názor a zamířili rovnou do Elly ležící v 1024 m.n.m., kam jsme se po třech hodinách z Monaragaly vyškrábali autobusem.

Poslední dva dny v Arugam Bay jsme se rozhodli užít si naplno. Přálo nám počasí, takže vás varujeme, tenhle post je plný fotek jak vystřižených z katalogu na perfektní dovču.

Na začátku Arugam Bay nás odchytl chlapík na motorce, jestli jsme “Simon and Tereza from Czech Republic”. Trochu vyděšeně jsme přikývli a nechali se vést. Naštěstí to byl jen majitel našeho ubytování na následujících 6 nocí. Asi jsou Češi poznat už z dálky. Večer jsme po celém dni padli únavou, a tak jsme si hotel pořádně prohlédli až následující ráno.

Na malé opuštěné vlakové stanici v Habaraně jsme se rychle zorientovali. Nebylo to moc těžké, jelikož na tabuli bylo křídou naškrábáno jen šest spojů – ten náš existoval a to nám stačilo. Protože jsme měli hodně času do odjezdu (místní vlaky mívají zpoždění), vydali jsme se do nedalekého motorestu pro vodu, která ve všudypřítomném vedru neustále dochází.

Celou cestu do Dambully jsme seděli na předním sedadle, a tak jsme mohli být svědky zběsilého tempa, které řidič autobusu nastavil. Když řidič předjížděl pomalé tuk-tuky, říkali jsme si, že nejspíš stahuje nabrané zpoždění, když ale začal v kopci v nepřehledné zatáčce předjíždět poměrně rychle jedoucí kamion, pochopili jsme, že nejde o zpoždění, ale o osobní výzvu. A tak se z normálního spoje stal express a do Dambully jsme dorazili o 45 minut dříve.

Po téměř probdělé noci jsme s 3,5 hodinovým posunem času přistáli na letišti v Negombu. Jen co jsme vstoupili do příletové haly, se na nás začaly obracet zraky místních lačných taxikářů, my ale odolali velice “lákavým” nabídkám, vyměnili peníze, koupili SIM kartu a našli místní levný autobus do centra Colomba.